M&M24 261: Příběhy masového šílenství

Jedno šílenství končí, ale k radosti není důvod. Ještě jsem nedostrávil záplavu hokejových reklam – a už nafackovala první várka fotbalových.

Nejsem sportovním fandou, ale tolerance velí dát jim jejich prostor a holt na nějakou dobu zapomenout na televizní vysílání. Ale s reklamami to udělat nešlo. A vždy až dojme ta neúnavná snaha vymyslet novou, dosud nepoužitou hříčku, metaforu nebo dvojsmysl.

Co jsme museli přetrpět puků, střel na bránu, třetin a přesilovek. A teď nás čekají lajny, poločasy, svatyně a dloubáky. Copak o to, lepší dobře ukrást než blbě vymyslet, ale co je moc to je moc.

Horší je šílenství marketérů, protože kdo neměl hokej, jako by nebyl (a v mnoha případech taky nebyl, vůbec se do divákova povědomí nedostal).

Jistou dobu se majitelé ruských bank navzájem trumfovali, kdo má kolik jezdců na koních. Kdo jich měl jen dva tisíce, byl loser, kdo měl pět tisíc i s Ivanem Hrozným, s tím už se dalo počítat. Jenže čas šel a koňů přibývalo. Kupodivu to brzy začalo divákům splývat.

A s šílenstvím hokejů a fotbalů je to dost podobné. Jsou značky, kde je to příznivým složením cílové skupiny pochopitelné, jsou jiné, kde je to součástí dlouhodobé strategie. Ale pak jsou značky, kde hledáte marně logiku. Jen se chopily konjukturální šance, že je nebude za dost peněz vůbec vidět.

Mimochodem v Rusku ty koně přebila reklama, kde se v kancelářích nedělo nic zajímavého, jen lidi a peníze pracovali.

If they do, you don’t.